Propletena vlákny z bavlny
2. 3. 2012
Sedíc v síti s cigaretou,
v myšlenkách se topím.
Obrázek krásné postavy
si v duchu ticha tvořím.
Následuje dlouhá noc
a záhadný večer prožívám,
svědomí mě chválí.
Sedím v síti zase sám.
Čekám na zlom, na signál,
na hranici všeho nás vem.
Samota mě pírkem ničí,
umírám s posledním nádechem.
Perutě, ta touha stydlivá
mě nutí do básní psát,
to po čem jen toužím,
nebudu ti lásko lhát.
Že tě chci pro sebe, tvé křivky,
vítej v mém životě.
Je jak labirint bez šance uniknout,
ve snech, v bocích houpu tě.
Chtěl bych toho moc,
chtěl bych tě svléci do naha.
Tvé tělo je nádherné,
to touze jen pomáhá.
Jak se mám bránit, odolat?
Je to jak tavit wolfram.
Je čas povolit ty okovy,
kdybych mohl, zavolám.
Ať přijdeš aspoň na chvilku,
tvůj pohled boří od základů,
to co jsem si postavil,
ty jsi ten lék na náladu.
Tak kde jsi, chybíš mi,
chci tě vidět, hladit.
Schází mi tvůj polibek,
osamělost musím spálit.
Nutkání tě chytit za ruku,
převyšuje to, co mi brání.
Myslím jen na to, jak
je tvé krásné tělo k zulíbání.