Dendropersonifikace
15. 2. 2016
Sluneční svit
a v něm čísi stín.
Je slyšet šustot listí,
co padá mu i v klín.
Lavičku v parku
obejmul vřele zády,
čtyři prkna ze dřeva
tak neumírají hlady.
Ach, ten pocit stromů
a ty pohledy okolní zvěře
na přítele u cesty,
z něhož zbyly trámy, dveře.
Jaké by to bylo lidem,
potkat lavičku v šatu hostí,
to misto dřeva by byla
vyrobena z lidských kostí.
