Mozaika městských stěn
15. 2. 2016
To je to tvé malování
po zdech drobnou ručkou,
do myslí vrýváš sebe - přání
silou větší než Vitalij Kličko.
Do hlavy kreslíš vzdušné zámky
pocitů, co štětin štětec nosí,
co krystalků nevejde se do slánky
a jen tratná slova je kosí.
Jak ladné vánky popsat,
jenž krášlí plátna z betonu.
Noci bdím, nechci je prospat,
ale ráno s tebou nevstanu.
Chladné kouty i slunná místa,
zhurta jsem lůzou i králem.
Bil by se pro tě i pacifista,
drahokam padl v náruč málem.
Kde jsou očka dychtivá
a touha barvit svět?
Rebelku v sobě neschová,
přesto kvete květin květ.
Líbí se mi její čarování,
když zaklíná podobu stěn.
Myslím jen a pořád na ní,
na zeď zírám okouzlen.