Oheň
15. 7. 2009
"Takže nejdeš?" zeptal se Járy otec.
"Nejdu" odpověděl.
"Ale nedostaneš houby"
"Já nejím houby"
"Árijec, který nejí zeleninu?"
"Houby nejsou zelenina. A árijec potřebuje bílkoviny"
"Co tu budeš dělat?"
"Já se nějak zabavím."
Už se nedočkavě třásl. Rodiče i jeho pětiletá sestřička půjdou sbírat houby. Jak směšná činnost. A on se nějak zabaví... Už věděl jak. Ještě chviličku.
Jaroslavovi bylo čtrnáct. Měl světlé, blonďaté vlasy a modré oči. Byl vysoký a svalnatý. Dost posiloval, už od mala. Měl z toho dobrý pocit. Zoceloval se. Považoval své geny za dokonalé. Neviděl na sobě žádnou chybu. Byl čisté rasy, hezký, silný, chytrý... A pracoval na sobě. Měl disciplínu, byl přesný... Rodiče ho k tomu vedli. Za neúspěch byl tvrdě trestán, ale moc neúspěchů nezažil. Jednou ho otec bil a když brečel, řval na něj "Brečí Židi!" Většinou mu všechno šlo. Chodil na vesnické gymnásium. Mohl být čímkoli.
Jaroslav miloval oheň. Byl to pyroman. Fascinoval a vzrušoval ho. A oheň miloval jeho. Strašně rád se díval, jak něco hoří. Občas se pálil. Ne proto, že by trpěl sebepoškozováním, jen z toho měl dobrý pocit. Měl kontakt s ohněm. Zoceloval se. Zvykal si. Posouval svůj práh bolesti. Jednou už ji nebude cítit. Už brzy.
Rodiče se rozloučili a odešli. Rozhodl se, že zapálí les. Nakrmí milovaný oheň. Vzal si jen sirky a bosý v domácím oblečení vyšel ven. Otužoval se. Za tu dobu si zvykl na zimu i nepohodlí. Navíc bylo teplo a sucho. Les nebyl od vesnice daleko. Chvíli šel, až došel na kraj lesa. Klekl si a zakřičel "Das Feuer liebt mich" škrt sirkou a pustil ji na zem. Dopadla mezi větvičky a suché listí. To začalo hořet. Škrtl ještě několikrát, aby měl jistotu. Rozběhl se od lesa, ale jen do takové vzdálenosti, aby ho mohl pozorovat. Oheň se šířil neuvěřitelně rychle. Brzy hořela velké část lesa.
Jaroslav uslyšel hlas své sestřičky "Mami!". Jeho rodina šla sbírat houby do tohoto lesa! To Jaroslava nenapadlo. Co teď? Vběhl do lesa. V kouři skoro neviděl, nemohl dýchat, bylo strašné horko a on omdléval. Uviděl svou matku spálenou se sestrou v náručí. Do očí mu vhrkly slzy. Je vrah, žádné království nebeské. Oheň, milovaný oheň, mu zabil rodinu. Život už nemá cenu. Vydá se ohni. Skočil do něj.
Viděl jen bílé světlo, žádný zvuk a světle modré ruce. Ty ho nesly pryč. Probíral se. Začínal slyšet, ale nebylo co. Muž, vesničan, ho slabého a spáleného odnesl daleko od lesa, k dalším lidem."Byl s rodinou v lese, rodiče a sestra mu uhořeli. Je z něj teď sirotek. Kdybych potkal toho, co ten oheň zapálil, na místě bych ho zabil holýma rukama" řekl vesničan. "To já." špitl Jaroslav vysoce ze země. "Cože?" zeptal se jeho zachránce. "Já založil ten požár" odpověděl Jaroslav a připravil se tak o poslední zbytek síly. Tváře vesničanů se změnili. "Upalte ho! Upalte tu zrůdu!" vykřikl někdo z davu. Všichni poslechli, využili své obrovské přesily a nesli bezmocného Jaroslava na kopec. Přivázali ho k velkému dřevěnému kůlu na improvizovanou hranici. Mezitím se pod kopcem shromáždil zbytek vesnice. Nebe bylo jasně modré, ale znečištěné kouřem z lesa. Jaroslav posbíral všechny své síly, které měl v posledním pokusu o záchranu svého života“ Prosím, p-p-prosím, já je nechtěl zabít, prosím, neberte mi život!" Křičel vysokým, až pisklavým hlasem, zalykal se a koktal. Dva vesničané už zapálili kůl pochodněmi. "Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím.." křičel už jen nepříčetně.
Bylo to jeho poslední slovo. Už necítil bolest. Uhořel, ještě před chvílí by takto zemřel rád dobrovolně, teď byl přemožen davem, ponížen a upálen. Zabila ho jeho láska. Vlastně si nemohl přát lepší smrt. A vesničané ho ani nemuseli pohřbívat. Kdyby radši sbíral houby...