Přítel
9. 2. 2010
"Musím tě potrestat", řekla a utáhla mu provaz okolo krku. Pořád nevypadal příliš mrtvě. Naposledy tedy přejela rukou po jeho hustě chlupaté noze, pozvedla předem připravený sekáček a oddělila jeho hlavu od těla. To bezvládně dopadlo na zem. Ani pro ni samotnou to nebyl hezký pohled, ale musela to udělat. Půjde spát a zítra najde nějaké hezké místo, kde by ho mohla pohodit. Teď už zůstala úplně sama s dcerou. "Mami, kde je tatínek?" "Odjíždí na pár dní pryč, kvůli práci" "Nemohla bych jet s ním?" "Ne." "Proč?" "Co bys tam dělala? Musíš tu být se mnou, chodit do školy..." "Pár dní by tam beze mě vydrželi. Prosím..." "Ne, už jsem řekla. Nemůžeš jen tak zanedbat své povinnosti. Jen bys mu tam překážela." Začala plakat jako malé rozmazlené dítě, jakým ostatně byla, které se snaží dosáhnout realizace svého nereálně hloupého nápadu pláčem. "Chce tam i medvídek", pokusila se ještě a s několika málo pracně vytvořenými slzami v očích a zkřiveným obličejem ukázala na medvídka ve své druhé ruce. "Nevypadá na to. Spíš ho trošku nudíš." "Nenudím!" "Podívej, dívá se do zdi." "Ne! nechce tu s tebou být! Říkal mi to!" Její pláč konečně začínal být důvěryhodný. "A kdy?" "Teď,.před chvílí!" "Já nic neslyšela." "On mluví tiše. Nechce, abys ho slyšela. Mluví jen pro mě. A taky jsi stará a už špatně slyšíš." "Já že jsem stará a špatně slyším? Prostě zůstaneš tady a teď hned půjdeš do svého pokoje!" Holčička s teď už zcela upřímným pláčem odběhla pryč. Matka si oddechla. Co to to má za nápady, přemýšlela. Medvídek tu se mou nechce být. Medvídek! Ale začalo jí být holčičky trošku líto. Rozhodla se jít se s ní udobřit. "Ahoj", řekla tiše hned po tom, co otevřela dveře. Holčička ležela ve své postýlce a uraženě neodpovídala. Matka si přilehla k ní a začala ji hladit ve vlasech. "Ty máš ale nápady", řekla po chvíli, protože ji stejně nic lepšího nenapadlo. Pokusila se odložit jejího medvídka a vzít ji za ruku, ale holčička sebou jen trhla a stiskla svého plyšáčka pevněji. "Co to máš?", vyhrkla náhle matka, když uviděla velký čerstvý krvavý šrám na její jinak bezchybné mladé ručce. "Nic", promluvila dcera vůbec poprvé za tu dobu a pokusila se co nejvíc odtáhnout, ale postel na to byla moc malá. Matka místo toho vstala a rozsvítila pořádně světlo. "Pojď sem", přikázala. Děvčátko si sedlo. "Ukaž to", řekla matka a prohlížela si její zranění. Moc jí nepřidalo ani když si všimla, že její dcera ve druhé ruce pořád drží medvídka. "Jak se to stalo?", pokusila se o starostlivější tón. "To... on", vykřikla holčička a zase ukázala na svého plyšáčka. "Jsi lhářka!", zareagovala naštvaně matka, vstala a bouchla za sebou dveřmi. "Proč jsi mi to udělal?", promluvila holčička nešťastně ke svému medvídkovi. "Tohle si od ní nesmíš nechat líbit", odpověděl. "Je to moje maminka." "A proto by tě měla mít ráda." "Ona má." "Vždyť ti nevěří. Nic. Nevěří ti ani mě." "A ty mě máš rád?" "Mám. Mnohem více než ona. Já ti věřím." Holčička se usmála. "Slibuješ, že mě už neškrábneš?" "Slibuju." "No proto. Víš přece, že jsem větší než ty", už přecházela ke hravému tónu. "Ale škrábnu ji." "Cože? Koho?", strnula: "To nemůžeš!" "Ale můžu! Staví se mezi nás! Žárlí na nás!" "Je to má maminka!" "To už jsem ti vysvětloval." "Já ti to nedovolím!" "Nemůžeš mi v tom zabránit." "Budu tě držet. Prosím, nedělej to." "Pojď už radši spát." Medvídek v jejím náručí usnul rychle. Ona dlouho bděla. Teprve někdy k ránu se jí podařilo usnout. A to byla chvíle pro jejího plyšáčka. Otevřel oči, pomalu se vyprostil z jejího sevření a šel uskutečnit to, co plánoval. Když vykonal co měl, vrátil se ke svému děvčátku. Teď už bylo celé jen jeho. Znovu, tentokrát doopravdy usnul v jejím náručí.
Probudil se s ní až kolem poledne. Žádná přichystaná svačina, žádná vůně vzniklá přípravou oběda... Dcera, když našla svou maminku ležet v posteli plné krve, dlouho plakala. Byla úplně sama, zbyl už jen medvídek a na toho teď přišla řada. "Prosila jsem tě, abys to nedělal. Taky mě nemáš rád!" "Taky? Kdo ještě tě kdy neměl rád?" "Ona by ti to nikdy neudělala!" "Já jí taky ne. To ty!". Vtiskla jeho plyšovou hlavičku do peřiny. Stále se ještě pokoušel řvát "To ty!". "Musím tě potrestat", řekla a utáhla mu provaz okolo krku. Pořád nevypadal příliš mrtvě. Naposledy tedy přejela rukou po jeho plyšově chlupaté noze, pozvedla předem připravený nůž a odřízla jeho hlavu od těla. To bezvládně dopadlo na zem. Ani pro ni samotnou to nebyl hezký pohled, ale musela to udělat. Půjde spát a zítra najde nějaké hezké místo, kde by ho mohla pohodit. Teď už zůstala úplně sama.